FALLING

FALLING.. Obrazová příloha 1.

10. listopadu 2010 v 19:58 | T.
falling
Štěpán a Sam (zleva)

FALLING.. Zamilovaná (4.den)

10. listopadu 2010 v 19:39 | T.
Probudila jsem se s příjemným pocitem v břiše. Přesně takovým, jako když si říkáte "Jo sakra, chci se zamilovat, hurá!"
Oblékla jsem si svoje nové úzké kalhoty, obula jsem si fialové conversky, hodila na sebe nějakou košili - miluju košile - a se svojí taškou žebračkou jsem vyšla spokojeně na ulici. Vítr mi rozcuchal ofinu a pohladil mě na kůži. Usmála jsem se.
Na španěslštině to bylo dokonalé. Mluvili jsme o filmech. Nějak se převedla řeč na sny. Učitel začal o tom, že dokáže ovládat své snění, plánuje dění snu a že nemá od té doby noční můry. Pouze udělá každé ráno to, že jakmile se vzbudí, napíše sen na papír. Musím to taky zkusit. Hrozně mě ta konverzace nadchla.

Po zbytek hodiny jsem poklepávala propiskou o stůl a byla jsem celkově nedočkavá. Učitel na mě poznal jakousi nervozitu a propustil nás o pár minut dřív.
"Hasta mañana," rozloučil se a já hned vyletěla ze třídy.

Jasně že jsem tam přišla a on už dávno jezdil. Tentokrát už tam měl nějakého kamaráda, smál se s ním a já tam chvíli stála, rozmýšlejíc se co udělám. Ale tak. Sebrala jsem se a šla jsem za nimi. Poklepala jsem mu na rameno.
"Ahoj Štěpáne."
"Jéé čau," usmál se "Em, tohle je Sam, a tohle Gabriela," představoval nás.
"Těší mě," zamávala jsem na nového známého.
"No, tak my pudem kámo, zatim se měj," bouchli se navzájem pěstmi, jak už to tak kluci dělávají. Zakřenila jsem se.
"Co je?" pokrčil rameny.
"Nevím, všichni jste stejní, totálně" šťouchla jsem ho přátelsky do břicha.

Zbytek dne jsme se procházeli po Praze. Po parcích, po náměstcíh, jezdili jsme metrem sem a tam. Drželi jsme se přitom za ruce. Cítila jsem se tak bezpěčně. Prostě, kluci jsou takoví, že ve vás probouzejí hřejivost u srdce.
I když jsem si posledních několik let tloukla do hlavy, že se nikdy bezhlavě nezamiluju, stalo se mi to právě teď.

FALLING.. Překvapená (3.den/část 2.)

3. listopadu 2010 v 15:54 | T.
"Doufám že neruším, ale seděla jsi tady tak sama. Napadlo mě, že bys chtěla společnost." usmál se na mě Štěpán.
"Nerušíš," zaváhala jsem "Taky jsem si všimla že tady s nikým nejsi." byla jsem obezřetná.
"Jo, radší jezdím sám. Takový můj způsob relaxace." zahleděl se na nebe plné červánků.
Opřela jsem se rukama vzadu o lavičku a koukala jsem stejným směrem. "Já si zase nejvíc odpočinu posloucháním hudby, navíc tohle, to je prostě nejkouzelnější místo..."  pokynula jsem rukou k prostoru a naklonila jsem hlavu ke svému pravému rameni.
Chvíli bylo ticho.

"Ty nejsi pražačka," zeptal se, ale otázka to v podstatě nebyla.
"Ne, jen tu bydlím. Na dva týdny. Jsem z malého města nedaleko odtud."
"Sice vypadáš, že jsi místní, ale nemluvíš tak," zahleděl se mi zkoumavě do očí.
"Jak bych měla podle tebe, co by pražačka mluvit?"
"Nevím, tak nějak, uměle, předstírat, dělat ze sebe někoho jiného. Ani nevíš kolik takových odtud znám. Jenomže já v tobě vidím upřímnost a vyrovnanost."
Zasmál jsem se "To jsem ráda."

Mluvili jsme ještě hodinu. O tom, proč tu jsem, bavili jsme se o hudbě, kterou posloucháme, jakou školu studujeme. Probrali jsme svoje záliby. Byl to ohromě charismatický rozhovor. Štěpán na mě udělal obrovský dojem. Podle jeho vzhledu bych soudila že to bude jiný člověk, ale v podstatě, zklamaná jsem nebyla, právě naopak. Skoro pořád jsme se smáli, škádlili se. Jako bych ho znala už několik let. Jak typické.

Pomalu se setmělo, na nebi se objevilo pár prvních hvězd a ovanul mě chladný večerní vítr. "Už bych měla jít. Řekla bych, že není nejlepší potulovat se tady pozdě večer," začala jsem se připravovat k odchodu.
Štěpán si stoupl. "Doprovodím tě k nejbližšímu metru." vzal mě za ruku a mířil ke schodům. Poslušně jsem ho následovala.

Stáli jsme u eskalátorů.
"Uvidím tě ještě?" zeptal se.
"Zítra ve dvě na vyhlídce." řekla jsem a políbila jsem ho na tvář.

FALLING.. Ohromená (3. den)

28. října 2010 v 20:53 | T.
To vstávání mě snad zabije. Přesto se na ty tři hodiny špániny moc těším. Jsou tam opravdu výborní lidé. Našla jsem si tam kamarádku. No, v rámci možností je to kamarádka. Máme, zdá se, podobné zájmy. Dnes jsme o nich také mluvili. A opět mě překvapuje, jak jsou lidé usedlí. Vystihla bych to heslem - Trochu života, do toho života. To by bylo asi nejlepší. Každý se stará doma o svojí zahrádku, čte noviny nebo něco podobně nudného. Jsme na kurzu totiž všechny věkové skupiny. A také jsou lidé usedlí díky tomu, že nemají peníze. Protože kdyby je měli, mohli by cestovat a užívat si trochu život. Achjo.

Odpoledne jsem měla v plánu jít na vyhlídku ke kyvadlu, je to tam plné zajmavých osob a vůbec takových exotů. Hrozně me zarazilo, jak všichni v Praze divně čumí. Člověk by řekl, že právě tohle je jediné místo, kde budete všem ukradení. Blbost.

Po vyučování jsem si zaběhla koupit dva energeťáky a něco k obědu. Akorát mi to vyšlo na jednu stravenku. Dojela jsem si na Hradčany, prošla jsem se parkem a kochala se těmi krásnými kluky v úzkých kalhotech na skejtu. Sedla jsem si tam na lavičku a pozorovala jsem je, sluchátka v uších. Jeden z nich byl sakra hezký, měl černé kraťasy, bílé triko s nápisem, červené boty a pletenou čepici ladící k botám. V obličeji byl roztomilý, usmíval se, tmavé vlasy mu vlály ve větru.
S mými brýlemi naštěstí nebylo vidět kam koukám, ale všimla jsem si, že i on si mě alespoň všiml. Byl tam určitě sám. Na chvíli si šel sednout, vytáhl z batohu vodu a odpočíval. Pak hodil bágl na záda a svezl se na skejtu až ke mě.
"Ahoj," usmál se. Mezitím jsem vypínala hudbu, abych ho slyšela.
"Já jsem Štěpán," podal mi ruku a potřásl s ní.
"Gabriela," představíla jsem se a sundala jsem si brýle. On se mezitím posadil na lavičku vedle mě.

FALLING.. Odsouzená (2.den)

23. října 2010 v 17:07 | T.
Crrr! zařinčel mi budík na stolku.
"Sakra," zaklela jsem, co to má být, vstávat o prázdniny v půl osmé. Pomalu jsem se vypotácela z té vyhřáté postele. Jediná věc která mě po ránu bavila byl make-up. Nikdo se ve stínech a řasenkách nevyžívá víc, něž já, nikdy mě to neomrzí. Kdybych se po ránu tolik nezabývala šminkami, mohla bych vstvávat tak o hodinu později.
Navlíkla jsem si na sebe to, co mi přišlo pod ruku, dredy jsem ozdobila korálky v barvě oblečení - fialové -  a stáhla jsem je gumičkou do culíku.
Odpelášila jsem na metro. Pak už jen kousek pěšky a jsem tam.

Ve školní kanceláři na mě koukali trošku zmateně, jakoby s otázkou - co taková holka dělá na kurzu cizího jazyka? Ale nikdo nic nekomentoval.
Ovšem můj vzhled - piercing a tetování na předloktí - mluví za vše. Kérku jsem si nechala udělat k osmnáctinám, probodnutou tvář stejně tak.
Ale ničeho jsem nelitovala. Nebyla jsem jako ti, kteří prolejzali každou technopárty, brali koks a podobně. Jenom jsem tak vypadala, to bylo všechno. Ne, že bych takové lidi neznala.. To už je ale za mnou, taková minulost..

Na výuku jsme dostali španěla, rodilého mluvčího. Ne že bych mu nějak extra rozumněla, ale bylo to super, úplně nad moje očekávání. Pracovali jsme se skupinách, hráli jsme hry, bavili se a hodně konverzovali. Nechápu, proč není školství na lepší úrovni. A taky nevím, proč neplatí heslo škola hrou, které nás neustále učí v dějepise jako hlavní myšlenku učitele národů. Prostě kvalitní je jen ta výuka, za kterou se platí těžké peníze. A zdá se, že bych si zde mohla najít nějaké známé, ve třídě je nás asi osm. Jedna holka mi řekla, že mám výborné vlasy.
První den jsem toho měla úplně dost, šla jsem si domů lehnout. Stejně nebylo venku hezky.

FALLING.. Povznesená (1.den)

20. října 2010 v 18:14 | T.
Svižně jsem seběhla ze chodů a strčila si přitom jedno sluchátko do ucha. Zkušeně jsem vyťukala do MP4 tu správnou skladbu a při pohledu na hodinky jsem zrychlila. Nikdy jsem nechodila včas. Obzvlášť ne dnes, když jsem tahala těžký batoh plný oblečení. Jela jsem bydlet na dva týdny do Prahy k tetě. Dopoledne docházím na kurzy španělštiny a odpoledne mám pro sebe. Nákupy, procházky, ale to nejhlavnější, chtěla jsem vidět své přátele, pražáky.
Mávla jsem na řidiče autobusu a vběhla do dveří těsně před tím, než se zavřely.
"Praha Dějvice" ozvalo se cinkání mincí.
Šla jsem úplně na zadní sedadlo, ráda pozoruji lidi, ale vadí mi, když se oni koukají na mě. S ubíhající krajinou a hudbou v uších jsem přemýšlela nad možným i nemožným.
Zasnila jsem se možná až moc. Sbalila jsem věci, hodila na sebe mikinu, jelikož přesto, že bylo léto, vůbec to tak podle počasí nevypadala, a vyletěla jsem z naprosto nedýchatelného prostoru.
"Sabinko moje !!" vrhla jsem se na kamarádku a pošlapala jí balerínky.
Vzala mě za ruku a táhla mě směrem k metru. Ach, moje milované metro.
"Ani nevíš, jak jsem ráda že jsi tady. Mám plno novinek, co chceš podniknout?" zazubila se na mě.
"Nejdřív bych si jela dát věci k tetě, pak jsem celá tvoje" řekla jsem.
"Oukej" uličnicky mi píchla prstem do žeber.

___

Neděla pomalu končí, kurz začíná zítra. Večer jsem strávila s Sabči pojídíním zmrzliny s popcornem a čumením na Underworld 3, což není totálně nic pro mě. Myslím jenom ten film, samožřejmě. Takže řekla bych docela vydařený den. Teď jsem se zaposlouchala do hudby, která mě pomalu ukolébává k spánku...
 
 

Reklama