Listopad 2010

oh my got

14. listopadu 2010 v 19:41 | T. |  HEY, I'M HERE screaming
Možná jsem se tak moc bránila dalšímu článku (kromě povídky, kterou taky tak trochu zanedbávám)... nechtěla jsem nic psát, protože jsem sice věděla co, ale prostě jsem nechtěla..
Ale musí tady něco být ne ? O věcech se musí mluvit, to si myslím. V tomhle případě psát.
Mám přítele, vždycky jsem někoho chtěla, a teď, když jsem byla konečně štastná sama, spokojená, objevil se on. Už jsme spolu měsíc. On mě miluje, opravdu hodně. Řekl mi že jsem teď nejdůležitejší osoba v jeho životě. Zvedl se mi z toho žaludek. Asi to prostě tak necítím a nevím jestli někdy budu. Potřebuju poradit jelikož já na vztahy vůbec nejsem. Chci si o tom s někým promluvit ale není s kým... Jedna z mých nejlepších kamarádek ve třídě se ted psychicky hroutí, sama o tom neví, já se na to jen koukám. Není jí pomoci, opravdu ne. Už se nebavíme.
Pořád přemýšlím jestli se s ním nemám rozejít. Ale nerada ubližuju lidem, které mám alespoň ráda. Vím že by mu to ublížilo.
Taky jsem sundala dready.. měla jsem je skoro dva měsíce. Krásně mi za tu dobu narostly vlasy, jsem štastná, jsou v pohodě :)
A zítra jdu na zrzavou, bude fotka snad, těším se jak malá :)
Ostatní věci neřeším, naučila jsem se mlčet když na mě matka mluví, naučila jsem se všechno jí odkejvat, i to že jsem blbá.. na všechno jí řeknu ano, když chce. Je mi to jedno.
Mějte se :)
T.

FALLING.. Obrazová příloha 1.

10. listopadu 2010 v 19:58 | T. |  FALLING
falling
Štěpán a Sam (zleva)

FALLING.. Zamilovaná (4.den)

10. listopadu 2010 v 19:39 | T. |  FALLING
Probudila jsem se s příjemným pocitem v břiše. Přesně takovým, jako když si říkáte "Jo sakra, chci se zamilovat, hurá!"
Oblékla jsem si svoje nové úzké kalhoty, obula jsem si fialové conversky, hodila na sebe nějakou košili - miluju košile - a se svojí taškou žebračkou jsem vyšla spokojeně na ulici. Vítr mi rozcuchal ofinu a pohladil mě na kůži. Usmála jsem se.
Na španěslštině to bylo dokonalé. Mluvili jsme o filmech. Nějak se převedla řeč na sny. Učitel začal o tom, že dokáže ovládat své snění, plánuje dění snu a že nemá od té doby noční můry. Pouze udělá každé ráno to, že jakmile se vzbudí, napíše sen na papír. Musím to taky zkusit. Hrozně mě ta konverzace nadchla.

Po zbytek hodiny jsem poklepávala propiskou o stůl a byla jsem celkově nedočkavá. Učitel na mě poznal jakousi nervozitu a propustil nás o pár minut dřív.
"Hasta mañana," rozloučil se a já hned vyletěla ze třídy.

Jasně že jsem tam přišla a on už dávno jezdil. Tentokrát už tam měl nějakého kamaráda, smál se s ním a já tam chvíli stála, rozmýšlejíc se co udělám. Ale tak. Sebrala jsem se a šla jsem za nimi. Poklepala jsem mu na rameno.
"Ahoj Štěpáne."
"Jéé čau," usmál se "Em, tohle je Sam, a tohle Gabriela," představoval nás.
"Těší mě," zamávala jsem na nového známého.
"No, tak my pudem kámo, zatim se měj," bouchli se navzájem pěstmi, jak už to tak kluci dělávají. Zakřenila jsem se.
"Co je?" pokrčil rameny.
"Nevím, všichni jste stejní, totálně" šťouchla jsem ho přátelsky do břicha.

Zbytek dne jsme se procházeli po Praze. Po parcích, po náměstcíh, jezdili jsme metrem sem a tam. Drželi jsme se přitom za ruce. Cítila jsem se tak bezpěčně. Prostě, kluci jsou takoví, že ve vás probouzejí hřejivost u srdce.
I když jsem si posledních několik let tloukla do hlavy, že se nikdy bezhlavě nezamiluju, stalo se mi to právě teď.

FALLING.. Překvapená (3.den/část 2.)

3. listopadu 2010 v 15:54 | T. |  FALLING
"Doufám že neruším, ale seděla jsi tady tak sama. Napadlo mě, že bys chtěla společnost." usmál se na mě Štěpán.
"Nerušíš," zaváhala jsem "Taky jsem si všimla že tady s nikým nejsi." byla jsem obezřetná.
"Jo, radší jezdím sám. Takový můj způsob relaxace." zahleděl se na nebe plné červánků.
Opřela jsem se rukama vzadu o lavičku a koukala jsem stejným směrem. "Já si zase nejvíc odpočinu posloucháním hudby, navíc tohle, to je prostě nejkouzelnější místo..."  pokynula jsem rukou k prostoru a naklonila jsem hlavu ke svému pravému rameni.
Chvíli bylo ticho.

"Ty nejsi pražačka," zeptal se, ale otázka to v podstatě nebyla.
"Ne, jen tu bydlím. Na dva týdny. Jsem z malého města nedaleko odtud."
"Sice vypadáš, že jsi místní, ale nemluvíš tak," zahleděl se mi zkoumavě do očí.
"Jak bych měla podle tebe, co by pražačka mluvit?"
"Nevím, tak nějak, uměle, předstírat, dělat ze sebe někoho jiného. Ani nevíš kolik takových odtud znám. Jenomže já v tobě vidím upřímnost a vyrovnanost."
Zasmál jsem se "To jsem ráda."

Mluvili jsme ještě hodinu. O tom, proč tu jsem, bavili jsme se o hudbě, kterou posloucháme, jakou školu studujeme. Probrali jsme svoje záliby. Byl to ohromě charismatický rozhovor. Štěpán na mě udělal obrovský dojem. Podle jeho vzhledu bych soudila že to bude jiný člověk, ale v podstatě, zklamaná jsem nebyla, právě naopak. Skoro pořád jsme se smáli, škádlili se. Jako bych ho znala už několik let. Jak typické.

Pomalu se setmělo, na nebi se objevilo pár prvních hvězd a ovanul mě chladný večerní vítr. "Už bych měla jít. Řekla bych, že není nejlepší potulovat se tady pozdě večer," začala jsem se připravovat k odchodu.
Štěpán si stoupl. "Doprovodím tě k nejbližšímu metru." vzal mě za ruku a mířil ke schodům. Poslušně jsem ho následovala.

Stáli jsme u eskalátorů.
"Uvidím tě ještě?" zeptal se.
"Zítra ve dvě na vyhlídce." řekla jsem a políbila jsem ho na tvář.