Mémories (3. část)

2. srpna 2010 v 18:00 | T. |  MÉMORIES
První vzpomínka z této části je věnovaná mojí kamarádce, podle které jsem pojmenovala postavu, tedy alespoň podle jejího příjmení. Sice se o tom nikdy nedozví,
přesto jí tímto daruji kousek mé mysli.



Čas utíkal. Ani jsem nestačila sledovat, jak uběhlo několik měsíců. Byly poklidné, až moc bezproblémové. Začínal duben, ve škole jsme doháněli známky a vylepšovali průměry. měla jsem co dělat, abych vytáhla češtinu na trojku.

Tadeáš školu flákal, ale jak jsem ho pozorovala, zdál se být v pohodě. Změnil se sice trochu v chování, ale já se v tom nepitvala. Byl to pořád on.

"Slečno Mezerová, na zkoušení." vyvolala mě učitelka španělštiny na slovíčka a vytrhla mě tak mých úvah.
Podala jsem jí sešit, začala v něm listovat. "Tak..." mlaskla. " - cestovat."
Třídou se začala nést ozvěna šeptajících spolužáků....


__________


Bylo krásně. Seděli jsme na lavičce, já opřená o jeho rameno, on mě objímajíc jednou rukou. Nohy jsme měla pokrčené, rukama jsem si držela kolena. Moje fialové balerínky špiněly to dřevěné prkno. Tadeáš mi prstem kreslil na paži nesmyslné obrazce, já jenom koukala na bílé obláčky, plující nebem a hledala v nich nějakou podobu. Naše tmavé oblečení přitahovalo sluneční paprsky, bylo nám nádherné teplo.
Najednou se jeho rty přiblížily k mému uchu. Šeptal mi milá slova, zavřela jsem oči a vnímala jeho dech na mé kůži. Políbil mě. Teplými rty.

Zazvonil mu mobil. Neochotně začal číst sms, já využila příležitosti a přepnula mp4 na jinou písničku.

"Lásko, budu muset jít." vzdechl nad telefonem v ruce. "Moc se omluvám."

"Hm, v pohodě." vyndala jsem sluchátko z ucha. "A kam musíš." položila jsem nohy na chodník a napřímila se.

"Máma potřebuje pomoct něco v krámě. Ať přídu." koukal pořád do mobilu, něco tam hledal.

"Dobře - tak - uvidíme se zítra." usmála jsem se ze široka a dala mu pusu na rozloučenou. Z jeho strany to byl polibek napjatý, krátký.

"Miluju tě." řekl a jěště mě políbil.

"Já tebe."

"Tak zatím." vymanil svou ruku z té mé a odcházel rychlým krokem po betonové cestě. Ještě se otočil. Pak zmizel za zelenými keři. Já tam stála, zadumaná...
Pak jsem se vzpamatovala, otočila se na patě a vydala se druhou pěšinou, která stoupala do kopečku, na opačnou stranu než on.

__________


Dnes ráno byla zima, musela jsem si vzít teplejší mikinu. Bylo to také tím deštěm. Celou noc propršelo.
Těšila jsem se na Tadeáše. Byli jsme spolu už více jak půl roku a já, ačkoliv to bylo nepochopitelné, ho milovala čím dál tím víc.

Nevadilo mi, že prší, vzala jsem si kapuci. Konec konců, pochmurné počací jsem měla ráda.

Když jsem došla před školu, trochu mě zarazily černé prapory, vlající ve větru...
Mohl by umřít ten náš komunistický ředitel - ne, nebudu zlá.
Došla jsem do šatny 2.A a začala si sundavat promočenou mikinu. Lidi na mě divně koukali. Někdo nechápavě, někdo smutně, další bezvýrazu. Bylo to - jiné...

"Ach, tady jsi." šeptla mi Charlotta.

"Em, ahoj. Co se děje. Kdo umřel?" otočila jsem se k ní.

"Já myslela, že to víš." mluvila potichoučku, neměla daleko k slzám.

"Tak kdo?!" vytřeštila jsem na ní oči, vyděšená.
Dlouhá odmlka.

"No, říkala mi to zeměpisářka." lezlo z ní pomalu. "Nějací kluci ho zapíchli včera v noci. Byl zapletený v drogách. Dál nic nevím..." chraptěla.

Nechápala jsem, co mi tím chtěla říct. Ani jsem to chápat nechtěla. Zkameněla jsem, srdce mi mlátilo do žeber. "Koho?" přinutila jsem se to říct, jako v tranzu.

Koukala na mě tentokrát chladně. Zavřela jsem oči. Nikdo z nás nemluvil.

"Tadeáš...." neudržela emoce a začala tiše vzlykat. Zakryla si ústa dlaní.

Zazvonilo na hodinu, chodby se vyprázdnily. Nikdo se o nás nestaral.

Sedla jsem si na lavičku a rozbrečela se. Charlotta jen přihlížela mému utrpení, nevěděla, co dělat. Potoky slz mi rozmazávaly rašenku. Byly jako ty prapory, vlnily se po mých tvářích... Můl pláč byl hysteriký, nemohla jsem popadnout dech. Držela jsem se jednou rukou za břicho. Udělalo se mi špatně. Do žaludku mě bodaly ostré střípky. Kousky rozbitého srdce.

Nevěřím.

Ztěžka jsem se zvedla na ochablé nohy a rozeběhla se pryč. Pryč od školy, trpět v soukromí. Lidé se za mnou otáčeli, já si jich nevšímala. Jen jsem běžela a plakala.

Ta cesta byla moje nejtěžší cesta v životě.
Ale dokázala jsem to. Dostala jsem se až k domovním dveřím. Snažila jsem se rozklepanými prsty odemknout zámek. Přez slzy jsem neviděla. Po minutách snažení jsem vběhla do pokoje, padla k posteli a nevnímala. Nevnímala bolest, strach, ty ostré střepy.
Chtěla jsem tam umřít. Zavřít oči a umřít.

Ale pod víčky jsme viděla jen jeho. Nic jiného. Slyšela jsem jeho hlas, krásný smích. Vnímala jeho dotyky, ochutnávala jeho polibky.
Vše se rozplynulo. Vše zmizelo, odplulo, daleko ode mě....




KONEC 3. ČÁSTI
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama